Bez vejšky nic nedokážeš!

Zdravím!

Čas strávený v karanténě mi dal kromě nových zlozvyků a další spousty pěkných i nepěkných věcí taky čas přemýšlet, co se sebou, a ohlédnout se za uplynulým rokem, který v mém životě sehrál docela důležitou roli.

Než jsem nastoupila do maturitního ročníku, tak mě všichni strašili, jak je to důležitý rok plný velkých rozhodnutí – co chci dělat v budoucnu, jakou vejšku si mám vybrat, v jaký zemi si ji mám vybrat… Já vám nevím. Maturitní ročník pomaličku končí a já rozhodně nemám pocit, že bych o svým životě měla nějak víc jasno.

Ještě na podzim jsem všem přesvědčeně tvrdila, že na žádnou vejšku nepůjdu. Reakce byly vesměs stejný – negativní, často až zlý a ještě k tomu od lidí, na kterých mi záleželo. Probrečela jsem kvůli tomu nemálo večerů. 

Když už si moje okolí začalo zvykat, že na vejšku asi fakt teda nechci, mám k tomu rozumný důvody a není to jen nějaký chvilkový záchvat vzdoru, přišel prosinec a přitáhnul s sebou nepříjemný období pochyb. Moc se mi nedařilo, začala jsem o sobě a svých schopnostech pochybovat a ještě k tomu byla skoro permanentně tma, výborná kombinace. Začala jsem věřit tomu, že bez vejšky ničeho nedokážu a že ji potřebuju. Dala jsem na mámino neustálé opakování, ať si najdu obor, díky kterému si budu moct najít stabilní práci s dobrým finančním ohodnocením – (skrytý) sen snad každého rodiče. Naštěstí brzy zase začala škola a já neměla čas nad tím sáhodlouze uvažovat. No a jak zima odeznívala, moje pochybnosti ztrácely na síle a mě ten stupidní nápad zahodit svoje sny a jít studovat něco, co vlastně ani nechci, díky bohu přešel.

Čas šel dál a já se rozhodla, že na vejšku chci. Ale ne kvůli mámě a studentským výhodám, i když ty v tom bezesporu taky hrály svou roli, co si budem. Je to totiž poměrně jednoduchý způsob, jak přicházet k novým vědomostem a nemuset za to platit astronomický částky. Navíc jsem zjistila, že se mi to školní prostředí úplně opustit nechce. Pořád ale zastávám názor, že to co chci se dokážu efektivněji naučit bez školy. Našla jsem si pár oborů, které vypadají zajímavě a nebudu na nich muset další tři roky trávit noci s nosem zabořeným v knihách a skriptech. Chci mít čas hledat si cestu životem, která bude má a ne předem vytyčená někým jiným, ať už rodiči, nebo jakýmsi ideálem společnosti.

Když se nad tím zamyslím, těch rozhodnutí bylo vlastně hodně, ale rozhodně bych je nepřipisovala maturitnímu ročníku. Nad otázkou, co se sebou, přemýšlím už nějaký ten pátek a nemyslím si, že se po odmaturování a přihlášení na VŠ nějak záhadně rozplyne, pokud vůbec někdy. Třeba se za rok rozhodnu, že chci učit jógu děti v Grónsku. A proč ne, dokážu to, když budu chtít. A ty to dokážeš taky, ať už máš před jménem titul nebo ne.

 Ester

// Tento článek původně vznikl jako úvodník do školního časopisu. Nezdál se mi ale k té příležitosti úplně vhodný, takže jsem napsala nový a tenhle stáhla. Dala jsem si s ním ale hodně práce a musím říct, že na něj jsem fakt hrdá, navíc si myslím, že by třeba někomu můj pohled na věc mohl hodit. Určitě nejsem jediná, která něco takového prožívala (a stále prožívá).

Druhý díl našeho školního časopisu najdeš tady:

https://www.yumpu.com/cs/document/read/63328539/nova-fasada

Jedna myšlenka na “Bez vejšky nic nedokážeš!”

  1. Ahoj, měla jsem to podobně. Jsem teprve ve třeťáku, ale už jsem se pevně rozhodla, že na vysokou chci. Hlavně proto, že si nedokážu představit, jakou práci bych dělala jen s maturitou. Nemyslím si, že bez vejšky to nejde-to vůbec. Mohla bych cestovat nebo tak něco, ale stejně si myslím, že za pár let bych tu školu potřebovala. Myslím si taky, že to můžou být super roky, kde člověk pozná lidi s podobnými zájmy a tak. Tak hodně štěstí a ať tě škola baví.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *